Jindřiška Žáková - "Hned od prvních kilometrů jsem  propadla kouzlu rally"

Jindřiška Žáková, je 28 letá spolujezdkyně z jihočeského Pištína, kterou nyní můžeme vídat vedle mladého úspěšného jezdce Erika Caise. Několik sezón se však proslavila na horkém sedadle vedle Martina Vlčka. Jindřiška také ráda cestuje, tráví čas v přírodě, nebo s rodinou a přítelem. Pracuje jako administrátor pohledávek v Praze a má vystudovaný obor cestovní ruch na škole v Českých Budějovicích.

Jindřiška má na svém kontě již 100 startů v různých rally soutěžích.

Ahoj Jinřiško, mohla bys našim čtenářům osvětlit, jak ses vůbec na sedadlo spolujezdce dostala? Kdo byl tvým "mentorem"?

Celé to vzniklo náhodou a jedním svezením. Na začátku roku 2012 jsem dostala možnost se svézt s Jirkou Sojkou, který v tu dobu neměl stálého spolujezdce. Když viděl, jak se mi to zalíbilo, tak mi nabídl spolupráci. Dlouho jsem neváhala a tuto výzvu přijala s vědomím, že za zkoušku nic nedám. Na nějaké velké učení nebylo moc času, takže jsme se jednou svezli rychleji s rozpisem a pak už se jelo na první závod. Vše co jsem do té doby uměla mě naučil Jirka, zbytek jsem si nechala poradit od ostatních nebo na to přicházela za chodu sama. V té době neexistovalo nic, jako je například dnešní spolujezdecká akademie, kde je možné informace čerpat. Člověk si na to musel přijít hlavně sám :)

Pamatuješ si svůj první závod? Jak probíhal? Jaké byly tvé pocity před závodem a po něm?

Od prvního závodu uběhlo hodně let, ale doteď si vybavuji, jak jsem byla před startem nervózní. Vlastně jsem ani pořádně nevěděla do čeho jdu. Hned od prvních km jsem ale propadla kouzlu rally. Bohužel jsem si první závod příliš neužila, protože jsme hned po 3 km první rychlostní zkoušky čelně narazili do stromu a museli odstoupit. Naštěstí mě toto neodradilo a asi za čtrnáct dní jsem jela další závod, který se nám už podařilo dokončit na 2. místě ve třídě.

Jaké "superschopnosti" podle tebe musí spolujezdec mít? Co všechno musí spolujezdec zvládat? Jaká je jeho úloha mimo "čtení not" v samotném závodě?

Aby někdo vůbec mohl jezdit jako spolujezdec, tak zásadní věcí je, zda se mu nedělá špatně při čtení za jízdy. Byla jsem až překvapená kolik lidí s tím má problém. Další otázkou je, zda nebude mít strach. Pokud by se bál, tak nikdy nemůže odvést dobrou práci při čtení rozpisu, protože se nebude soustředit na jízdu a je veliká šance, že udělá chybu. Zkrátka bez těchto dvou vlastností to rozhodně nejde. Pak už jsou vlastnosti, které se dají dál rozvíjet. Spolujezdec by měl umět cítit auto zadkem. Jinak řečeno, bez dívání před sebe vědět, v jaké zatáčce nebo v jakém úseku rychlostní zkoušky se nachází. To je něco, co se dá naučit i s odjetými kilometry, protože při technických pasážích v rychlých autech, kdy se nestíhá spolujezdec dívat před sebe, je to nutnost. Orientační paměť je určitě také veliká výhoda, protože nechcete neustále bloudit a tím si zadělat na problémy. Kdo se o závody zajímá, tak ví, že spolujezdec není jen závaží v autě, které něco čte, ale má toho na starosti mnohem víc :) Musí si pročíst pravidla daného závodu (tzv. ZU), odeslat přihlášku a případné dodatečné požadavky na servis, musí si pečlivě připravit plán na seznamovací jízdy, vědět kdy a kde má posádka být, vyřizují administrativní přejímku a přebírají dokumenty k závodu. Seznamovací jízdy jsou také zcela v jejich režii. Během závodu musí hlídat časové kontroly, jízdu podle itineráře, dělat tlaky v pneumatikách, se svým jezdcem např. přehazovat kola. Nejen číst rozpis, ale stíhat do něj během jízdy dopisovat poznámky a pokud možno měřit si i čas pomocí vlastních stopek nebo obstarávat kameru v autě. A tak bych mohla pokračovat dál :)

Čtyři sezóny jsi strávila po boku Martina Vlčka. Jak na toto období vzpomínáš? Proč tato éra skončila?

Na tuto dobu vzpomínám moc ráda. Byli to čtyři roky plné zážitků a nových zkušeností. S Martinem jsme si rozuměli a byli dobří parťáci. Máme společně odjeto 47 závodů, což je téměř polovina z těch, na kterých jsem odstartovala. V sezóně 2016 a 2017 jsme se stali vítězi jednodenního mistrovství v rally a zbylé dva roky skončili na druhém místě. Po boku Martina jsem i zažila své první absolutní vítězství na Rally Vsetín a byl to velice silný zážitek. Bohužel po čtyřech letech jsem se na závody přestala těšit. Jelikož jsme startovali na všech závodech v ČR, tak to také vyžadovalo hodně dovolené v práci. Potřebných dní bylo o dost více, než mi bylo smlouvou umožněno, a tak jsem si musela dny navíc nadělávat. V praxi to znamenalo to, že buď jsem byla v práci nebo na závodech a na nic jiného mi nezbýval volný čas. Takový režim se dá nějakou chvilku vydržet, ale dlouhodobě mi to bralo síly a chuť do závodění. Z tohoto důvodu jsem se rozhodla závody omezit a sem tam se třeba někde svézt. V tu dobu jsem ještě nevěděla, jaká nabídka mě čeká :)

S Vlčákem jste vystřídali v průběhu sezón několik vozů (např. Ford fiesta R5, Škoda Fabia R5,...). Jaké bylo tvé nejoblíbenější?

Každé auto má své kouzlo, ale moje srdcovka je Škoda Fabia S2000. Kdo měl možnost se touto raketou svézt mi to určitě potvrdí. Byl to opravdový závoďák a stačilo jen slyšet zvuk motoru, aby člověku naskočila husí kůže. Strašně ráda bych se v ní ještě někdy svezla.

Říká se, že svést se ve voze typu WRC je pro každého snem, tobě se to povedlo s Vlčákem na několik soutěžích. Jaké to bylo?

Měla jsem možnost svézt se hned ve dvou. Nejdříve v Subaru Impreza S12 WRC a další rok ve Škoda Fabia WRC. Zážitek to byl neskutečný. Když jsem viděla poprvé ovládací panel v Subaru, tak jsem měla pocit, že je to spíš stíhačka než auto. Počtem čudlíků a páček se tomu rozhodně blížilo. Dokonce jsem dostala návod na ovládání, v kterém jsem během závodu hledala, jak co zapnout. Měli jsme i návod se startovní procedurou rozepsaný po vteřinách, který jsem na startovní čáře vždy četla a při vynechání jednoho bodu by auto hned zdechlo. Takže ovládání takové závodničky není nic lehkého a každý, kdo se do toho pustí má můj obviv.

Od roku 2019 závodíš po boku nadějného mladého talentu Erika Caise. Jak tuto spolupráci hodnotíš?

Nikdy jsem nečekala, že budu jezdit s mladším jezdcem, který je v úplných začátcích. Ale brala jsem to jako velikou výzvu. Navíc jsme se Mirou Caisem (otec Erika) dohodli, že budu zaměstnána jako spolujezdec na plný úvazek, abych měla na závody čas. Plán absolvovat všechny podniky ERC byl také krásný, takže bych byla asi blázen, kdybych odmítla. Byl co celkově takový nakopávač a nová motivace. Za tu dobu máme spoustu zážitků a po dvou letech společného závodění i zkušeností, jako za deset let. ERC dá posádkám strašně moc a jsem ráda, že jsem to mohla zažít v plné parádě, než začala všemožná omezení.

S Erikem se proháníte také na tratích evropského šampionátu. Mohla bys srovnat závodění na domácích tratích oproti tratím v Evropě?

V domácím prostředí je všechno jednodušší. Všichni se tu znají, pravidla jsou pořád stejná a když řešíte problém, tak víte, komu volat. Na Evropě jste na všechno téměř sami v neznámém prostředí. Příprava na závody je složitější a zdlouhavější. Dalším podstatným rozdílem je čas. Na ERC strávíte většinou celý týden, kdežto v ČR třeba jen 4 dny. Celkově je jeden závod ERC, jako třeba tři závody MČR, ale přesně to jsou zkušenosti k nezaplacení.

Jaká je tvá nejoblíbenější soutěž? Kam by ses ráda podívala?

Nejoblíbenější soutěží se pro mě stala jednoznačně Azores Rally. Místní obyvatelé jsou velice přátelští a konání rally na jejich ostrově je veliká událost. Každý závodník je pro ně jako superhrdina :D Ale čím Azory člověka učarují je příroda. Kamkoliv se pohnete, tam je na co koukat. Navíc, projet si ikonickou trať Sete Citades, která vede po úpatí kráteru sopky, je něco, z čeho člověku běhá mráz po zádech. Počasí se zde mění také z minuty na minutu, a proto je závod o to náročnější. Ráda bych Azory navštívila i mimo závody, abych se mohla podívat na všechny krásy, co se zde nacházejí. Opravdu to stojí za to.

Co považuješ za svůj doposud největší úspěch?

Tím je titul vicemistrů Evropy 2WD v roce 2019. Byla to první kompletní sezóna v ERC a v druhé místo jsme vůbec nedoufali. Celkově na tento rok ráda vzpomínám, protože tolik zážitků člověk jen tak nenasbírá.

Nepřemýšlela jsi někdy nad tím, vyměnit sedadlo spolujezdce za sedadlo řidiče?

Na to, abych si sedla na místo řidiče, a ještě se pokusila zajet nějaký dobrý výsledek určitě nemám buňky. V tomto směru nemám nejmenší ambice a raději to přenechám jiným.

Máš nějaký závodnický vzor?

Nedá se říct, že bych měla nějaký vzor, spíš jsem vždy velice fandila Mikko Hirvonenovi, s který jsem se v roce 2019 měla možnost setkat osobně na Rally Cyprus, a byl to pro mě veliký zážitek.

Zažila jsi někdy nějakou větší "krizovku" v průběhu závodu? Jak ses s ní srovnávala? Něměla jsi někdy sto chutí pověsit noty na hřebík?

Za ty roky by bylo i divné, kdyby nepřišla nějaká větší krizovka. Ale nikdy mě to nevystrašilo natolik, abych se "šprajcla" a řekla, že dál nejedu. Pokaždé jsem to brala tak, že to k tomu patří a dobře to dopadlo.

Jak se k tvé závodnické kariéře staví rodina a přátelé?

Rodina si za ty roky už zvykla, že mám trochu specifickou zálibu než většina jiných holek. Postupem času si k tomu vybudovali také vztah a na závody po ČR mi jezdí dokonce fandit. Kolikrát mě překvapí, že mají o průběhu závodu víc informací než já. Jsem moc ráda, že k tomu přistoupili takto, i když si zpětně uvědomuji, že to muselo stát spoustu nervů a bezesných nocí.

Jak hodnotíš loňskou sezónu a co chystáte s Erikem na sezónu letošní (pokud situace dovolí)?

Loňská sezóna byla přechodná. Šlo hlavně o sbírání zkušeností ve voze R5, což se myslím podařilo. Odjeli jsme sice jen 8 závodů (Erik 10), ale vzhledem k situaci je to skvělý počet. Letos bychom se měli účastnit kompletního kalendáře ERC, tří podniků WRC a vybraných závodů. Ovšem už nyní se situace značně komplikuje a sama jsem zvědavá, kolik plánovaných závodů se vůbec odjede.

Máš nějaký sen, čeho bys jako spolujezdec chtěla dosáhnout?

Můj největší sen je už dlouhé roky Rally Dakar. Sice je to jiná disciplína, ale toto mě vždy hodně lákalo. Mám ráda náročné podmínky, kde si člověk sáhne na dno. Každopádně musím zůstat nohama na zemi a říct si, že něco takového se mi s největší pravděpodobností nikdy nesplní a těžko říct, jestli bych to vůbec zvládla. Nemůžu mít taky všechno a občas je dobré zůstat u toho snění :)

Je nějaký moment v tvé kariéře, na který ráda vzpomínáš?

Myslím, že nejkrásnější pocit jsem zažila na Rally Kopná 2019. Ten závod byl od začátku do konce úžasný. S Erikem jsme si rally jeli užít, v týmu panovala pohodová atmosféra a rychlostní zkoušky byly krásné. Přesto že jsme ji dokončili na druhém místě, tak atmosféra byla jako bychom vyhráli. Ta upřímná radost všech lidí okolo nás byla dokonalá a byl to ten nejkrásnější pocit.

Jeden závod loňské sezóny jsi musela vynechat kvůli zranění. Jaké byly tvé pocity, když na tvé místo usedl Danny Persein? Také místo tebe jela na závěr roku Kateřina Janovská, proč?

Závod, na kterém mě zastoupil Danny Persein nebyl v plánu a já potřebovala dát odpočinout zlomenému prstu. Sice jsem s ním závody před tímto absolvovala, ale například psaní rozpisu, otáčení stránek nebo výměna pneumatik byl celkem velký problém. Na konci roku se jel další závod, který nebyl v plánu a aby toho nebylo málo se zlomeným prstem, tak při závodě na Kanárech jsem si při ťukanci o zídku nešikovně narazila žebra o vlastní loket. Jelikož mě bolel každý nádech a při přetížení v rally autě bych asi skučela a nedokázala se moc soustředit na rozpis, bylo rychle rozhodnuto, že mě musí někdo zastoupit.

Setkala ses někdy s podceňováním žen za volantem? Popřípadě jak se k tomuto "problému" stavíš ty?

V běžném životě to není nic neobvyklého. Myslím, že žena za volantem může vždy jen mile překvapit. Co si budeme povídat, ženy jsou v řízení většinou mnohem víc opatrnější než muži, a proto se od nás žádné velké výkony nečekají. A jsem ráda, když se najdou i takové odvážné, co se nebojí pustit do řízení závoďáku.

Chtěla bys na závěr něco dodat?

Ráda bych poděkovala všem jezdcům, které jsem měla možnost navigovat a vložili do mě svou důvěru. Také celému týmu Orsák Rallysport, s kterými sdílím zázemí už 7 let. Dále Mirovi Caisovi za krásnou příležitost a Erikovi za všechny společné kilometry. V neposlední řadě patří obrovské díky mojí rodině a blízkým, kteří mě podporují i přes to, že to někdy není a nebylo jednoduché. A na závěr všem našim partnerům, bez kterých bychom nemohli závodit na tolika krásných místech.

Mockrát Jindřišce děkujeme za rozhovor a přejeme mnoho úspěchů jak v závodním, tak i v osobním životě. Tým #holkazavolantem

úvodní foto: Vandraq studio

foto: archiv Žáková