NATÁLIE ŠTĚPÁNKOVÁ – „Závodím od 15 let, za mými úspěchy stojí spousta nervů a zlepšování sama sebe“

Máme tu další rozhovor z prostředí kopců a rychlých aut v hlavní roli se závodnicí Natálií Štěpánkovou. Začala závodit už jako malé děvče a díky svému dědovi má dnes možnost prohánět své Volvo na vrchařských tratích. Tuhle sympatickou krásku v depu rozhodně nepřehlédnete. Jejím malým dětským snem je Renault 5 Turbo, nikdy se nevzdává a na trati je opravdu nebezpečným soupeřem.

Ahoj Naty, jsi žena, která se pohybuje ve světě závodů do vrchu. Prozraď nám prosím, kdo tě k nim přivedl a jaké byly tvé první krůčky v tomto odvětví.

K závodům do vrchu mě přivedl děda. Začátky na závodech byly někdy okolo roku 2006, kdy sám děda začínal a my jako rodina jsme mu dělali doprovod.

Jak dlouho už závodíš?

Letos to bude moje jedenáctá sezóna, závodím od 15 let. Když teď nad tím tak přemýšlím, je neuvěřitelné, jak to letí.

Které auto je tvým závodním parťákem? Jsi s ním spokojená, nebo by sis chtěla vyzkoušet jiné?

Závodního parťáka mi dělá malý černý ďábel Volvo 480. Klame svým volváckým tělem, ale srdíčko má z Renaultu. Zatím jsem takto spokojená a mám k tomuto modelu šílenou vazbu, nedám ho jen tak. Je to už druhý kousek za mou závodní kariéru, první bohužel odešel do autíčkového nebe po dědově nehodě v roce 2014.

Jsi součástí nějakého závodního týmu?

Můj závodní tým tvoří především můj dědeček, bratr a přítel. A pak moje druhá rodina, za kterou považuji kluky z AVdílů, kteří nám pomáhají jak finančně tak i materiálně.

Co tě na závodech do vrchu nejvíc baví? Proč si zrovna tento druh motorsportu získal tvé srdce?

Baví mě ta atmosféra a adrenalin, i když to tak někdy nevypadá (smích).Poslední roky, hlavně teda ty po covidu se zmenšila účast všeobecně snad na všech podnicích a konkurence se zmenšila.

Celkově mě auta berou od malička, vyrůstala sem převážně s dědou na dílně od hlavy až k patě špinavá (smích). Můj dědeček je ten člověk, který mě k tomu dovedl a splnil mi tento malý sen, za což jsem mu nejvíc vděčná.

Jak se k tvému koníčku staví tvá rodina a přátelé? Jsou ti oporou?

Rodina se k tomu od začátku staví dobře, na začátcích jsem bojovala s mojí maminkou, které se tento koníček moc nelíbil, ale časem to vzdala. Asi pochopila, že nic jiného jí nezbyde, protože já to určitě nevzdám (smích).

Přátelé, když mají čas, se přijedou podívat. Často slýchám otázku: " Tak co? Byla jsi první?" Po odpovědi ANO, zazní jen: "Nic nového", za což považuji, že jsou na svou kamarádku pyšní, a to mě dokáže moc potěšit.

"Můj závoďák klame svým volváckým tělem, srdíčko má ale z Renaultu."

Co se týče dámské trofeje v rámci seriálu Maverick Hill Climb Czech, tak ses zatím od roku 2018 nenechala nikdy porazit. Co tkví za tímto úspěchem?

Nenechala jsem se porazit, to je pravda. Prohru obecně přijímám velice špatně(smích).

Za tímto úspěchem stojí spousta nervů, zkoušek a zlepšování sebe samotné. Dva roky jsem si zvykala na semislicky, potom jsem si musela zvykat na nový podvozek, až sem si zvykla na něj tak se zase změnily gumy a takhle furt dokola. A pořád nejsem spokojená, já jsem totiž asi věčně s něčím nespokojená (smích). Po pauze se chci ale vrátit silnější a lepší!

Zkoušela jsi startovat i na jiných podnicích, např. v seriálu VrchyHobby Cup, nebo EDDA Cup?

Začínala sem na Šímasprintu, který zanikl. VrchyHobbyCup mě nelákají, i když nás spousta lidí překecávalo ať to zkusíme, z mého pohledu se tam může svést každý s jakýmkoliv autem, ale bezpečnost tam není taková jako třeba na Mavericku. Není to ale nic, na čem se nedá pracovat a třeba někdy nebudu mít problém to zkusit. Edda Cup je pro mě bohužel z ruky.

Co považuješ za svůj dosavadní největší úspěch?

Za svůj největší úspěch považuji výhru nad mým největším soupeřem - dědou. Bylo to v roce 2016, tedy čtyři roky po tom, co jsem začala závodit.

Pociťuji ale, že s přibývajícími roky se začínám bát víc a víc, dřív sem do auta sedala s pocitem, že nemám co ztratit. Ano, zní to sobecky, ale je potřeba se smířit s tím, že stačí malá chyba a člověk je hned jednou nohou v rakvi.

Pamatuješ si na průběh svého úplně prvního závodu?

Pokud se budeme bavit o mém úplně prvním závodě, tak to zabrouzdám do roku 2008, kdy mi bylo 11 let. Ano, slyšíte správně, 11 let. Tehdy už jsem měla výšku 15 letého dítěte, a nikoho asi moc nezajímalo, kolik mi je (smích). Děda mi půjčil své Volvo 850 TDI s automatickou převodovkou. Byly to závody seriálu HobbyOpen Cup v Ptenském Dvorku. Sobota mi prošla, dokonce sem dostala pohár "útěchy" a stoupla si i na stupně vítězů. Neděle už nebyla tak pozitivní, někdo totiž nepřekousl, že je mi teprve 11 let a tak mi další jízda byla zakázána. Lidská závist je strašná vlastnost.

Oficiálně sem začala jezdit až v 15 letech seriál Šímasprint.

Jaký je to pocit, když se v plné rychlosti řítíš do zatáček? Co v ten moment prožíváš?

Je to nepopsatelný pocit, během sezóny ani v pauze mezi sezónami nijak netrénuji. Takže každá jízda na trati je pro mě vlastně zkouška toho, co ve mě je, v čem se dokážu zlepšit a jak se v dané chvíli zachovám.

Nedávno jsi do světa vypustila informaci, že budeš maminkou. Chceš své dítě v budoucnu vést k motorsportu?

Ano, už to tak bude. Dítě je můj sen a samozřejmě ho k tomu chci vést. Pohlaví nám miminko nechce moc ukázat, ale to nic nemění na tom, jestli to bude chlapeček nebo holčička, bude k tomu "miminko" vedeno tak či tak už od mala.

"Ano, zní to sobecky, ale je potřeba se smířit s tím, že stačí malá chyba za volantem a člověk je hned jednou nohou v rakvi."

A když navážeme na předchozí otázku, budeš chtít i přes tento celoživotní závazek u závodění zůstat?

Chtěla bych, ale uvidíme, jak moc to všechno budeme zvládat.

Do jaké soutěžní kategorie spadáš? Máš v ní případně nějakou konkurenci?

Spadám do E1-2000. Konkurence tam je hlavně teda pánská (smích), když ale porovnám auta která semnou jezdí, tak vlastně ani nechápu, jak je můžu porazit. Jsou daleko silnější a určitě mají větší potenciál.

Máš v rámci závodění nějaký svůj sen, který si přeješ, aby se splnil?

Přála bych si kompletní zázemí se vším všudy, jelikož děda se před dvěma lety rozhodl, že si postaví svoje auto, abychom se nemuseli střídat na jednom. S tím nastalo spousta komplikací, třeba to, že musíme na závody se třema osobákama, abychom odvezli auta a ještě karavan. Je to pro mě nekomfortní a časově náročné.

Jak se připravuješ na závodní víkend? Co vše obnáší tvá příprava?

Má příprava obnáší spoustu nervů, od čtvrtka před závodním víkendem je lepší na mě nemluvit (smích).

Většinou se připravuji tak, že se zkontrolují základní věci, umyjí se auta, nachystají všechny potřebné věci a jedeme. Naštěstí se nám auta přes sezónu nekazí, takže není potřeba na nich nic extra dělat.

Vzpomeneš si na nějakou vtipnou příhodu, či jen zajímavý moment ze závodního prostředí, o který by ses ráda podělila?

Nejlepší vtipná příhoda je asi z Víru, kdy jsem na mokré trati probrzdila zatáčku a skončila v příkopu tak, že mě z cesty nebylo vidět (smích). Na záznamu to vypadalo opravdu docela vtipně.

Zvládáš si na svém autě udělat drobnější servis, pokud to situace vyžaduje?

Pokud to situace vyžaduje tak ano, ale raději to přenechávám odborníkům.

"Za svůj největší úspěch považuji výhru nad mým největším soupeřem - dědou."

Zažila jsi někdy na závodech, nebo v běžném životě narážky na to, že ženy za volant nepatří? Jak se k této problematice podceňování žen v motorsportu stavíš?

Na závodech ani tolik ne jako v běžném životě. Už na základce i na střední škole jsem slýchala, že ženským volant do ruky nepatří, že ženský neumí tak dobře řídit. Pak přišla autoškola, která byla součástí výuky mého oboru, a najednou nikdo z mých spolužáků nechtěl na trenažér bez posilovače, všichni ukazovali na mě, že já už řídit umím. Na prvních jízdách učitel pochopil, že semnou nemá cenu ztrácet čas na cvičišti, ke konci mě chválil, že umím z celé třídy nejlíp parkovat. To mi zůstalo dodnes a každý chlap většinou čumí, že se trefím podélně napoprvé (smích).

Jsi velkým Volvistou, Volvo je tvá srdcová záležitost. Proč u tebe zvítězila zrovna tato švédská automobilka?

Byla mi přidělena už v době, kdy sem nosila plíny (smích). Děda je velkým Volvistou a celá rodina tomu propadla, musela (smích).

Mám to svoje ale tak ráda, že dnes už je pro mě nepředstavitelné jezdit s ním denně nebo do obchodu, kde by mi ho někdo odřel. Takže do města mám svoji Barborku (VW Bora).

Máš svou oblíbenou vrchařskou trať, kam se ráda vracíš?

Mezi mou oblíbenou trať patří "domácí" Ecce Homo, ale na tu jsem se už pár let nedostala. Od jisté doby se tam jezdí pouze mistráky. Tak třeba zase někdy.

Zažila jsi někdy za svou dosavadní kariéru nějakou vážnější nehodu nebo ti auto přestalo jet? Nepřemýšlela jsi díky tomu nad ukončením kariéry?

Nikdy jsem žádnou vážnější nehodu neměla, auto mi přestalo jet úplně za celou dobu asi jen jednou ve Šternberku, kdy se mi rozletěla spojka. Šoupli mě tehdy do takové lesní cesty, já si vzala helmu a šla lesem do cíle pěšky. Tehdy bylo depo v cíli.

Nikdy by mě nenapadlo to kvůli takovým příhodám pověsit na hřebík.

Jak bys zhodnotila letošní vrchařskou sezónu?

Letošní sezóna byla zvláštní. Od začátku se mi zdálo, že ubyla spousta závodníků. Bylo to takové, co se týče účasti, dost slabé. Ale já jsem se svými výkony spokojená.

Věnuješ se i nějakým jiným koníčkům, než motorsportu?

Nevěnuji, nemám tolik volného času, abych ho zaplňovala ještě nějakou aktivitou.

"Někdo asi nemohl překousnout, že mi bylo teprve 11 let a tak mi byla další závodní jízda zakázána. Lidská závist je strašná vlastnost."

Nepřemýšlela jsi někdy nad vyzkoušením jiného druhu motorsportu, například motokár nebo rallycrossu?

Jako malou mě táta bral často na motokáry, ale nijak zvláštně mě to nechytlo. V době, kdy jsem poznala svého přítele, tak mě trošku lákal autocross, který právě on jezdil. Později jsem usoudila, že takový "špinavý" sport není pro mě (smích).

A poslední otázka od nás na závěr - komu jsi za to, že můžeš dělat to, co tě baví, nejvíc vděčná?

Nejvíc vděčná za tohle všechno jsem svému dědovi, který mě do tohoto světa motosportu dostal.

Chtěla bys na závěr něco dodat?

Na závěr bych chtěla poděkovat za možnost tohoto rozhovoru, který mě v některých částech vzpomínání dohnal i k slzám, ale to budou ty hormony (smích).

A svým soupeřům a soupeřkám bych chtěla vzkázat, ať si na letošní umístění moc nezvykají, protože my se s Volvinem vrátíme malinko silnější ♥

Děkujeme za skvělý rozhovor a přejeme mnoho úspěchů nejen v závodním světě, ale i v tom osobním. Tým #HOLKAZAVOLANTEM.

Instagram: @stepankova_natalie

Foto: archiv Natálie Štěpánkové